Pomluvy

Pomlouvání na pracovišti jako zdroj stresu.

„Přišla jsem do kanceláře a moje tři kolegyně nápadně ztichly, ač předtím byly v družném rozhovoru. Zahlížely na mě, jako na někoho, kdo jim přerušil zábavu. Pomlouvaly mě, blesklo mi hlavou. Když se mi to začalo stávat pravidelně, bylo mi jasné, že se baví o mně. Navíc se velmi rychle začaly zhoršovat moje vztahy i s ostatními kolegy z jiných kanceláří. Jedné, dříve kamarádky, jsem se zeptala, co jsem komu udělala. Dozvěděla jsem se, že se mi už prý nedá věřit, protože donáším šéfovi. Co bych mu mohla donést a jak by to mohlo kohokoli ohrozit jsem se ale už nedozvěděla. Strávila jsem několik osamocených měsíců uprostřed kolektivu. Nikdo se mnou už nešel ani na oběd. Pak jsem požádala šéfa o přeřazení do jiného týmu. Situace se pro mě úplně změnila. Jsem zase „normální kolegyně“. Jen se bojím, kdy mě pomluvy zase dostihnou.“

Jak to celé vzniklo?
Kolegyně, starší dáma se lekla, že nová mladší kolegyně by ji mohla vytlačit z její jedinečné a nepostradatelné pozice. Tak se začala preventivně bránit pomluvami. A ono to vyšlo. Nejprve omezila vliv mladší kolegyně a potom jí z týmu úplně vyštípala.


Proč lidé pomlouvají

Na začátku pomlouvání je obvykle nějaká nejistota, nízké sebevědomí nebo závistivost pomlouvajícího. Někdy to začne jen jako dobrá zábava, je o čem se bavit, jako skupinka máme společného nepřítele a to nás spojuje. Pomluvy se rychle šíří, nabírají na síle a čím dál víc se vzdalují od zrnka pravdy, které na začátku mohly obsahovat.
Jsou velmi nebezpečné. Mohou dovézt kolegu k výpovědi, psychickým problémům, v nejhorším případě i k sebevraždě. Pomlouvači si mnohdy ani neuvědomují, jaké utrpení způsobují. Avšak negativismus, který je v pomluvách obsažen, často padne i na pomlouvajícího. Často se sám otráví a demotivuje, když vidí všude jen to špatné, kritizuje to, ale nic z toho, co mu vadí, neřeší.


Jak se bránit pomluvám

1. Nevysvětlujte, jak to opravdu bylo. Nenechte se dostat do situace, kdy začnete pomluvám o sobě věřit a omlouvat se za to, co děláte nebo nějak vysvětlovat, jak to bylo. Nejste za pomluvy nijak odpovědní, není na vás je uvádět na pravou míru. Uvědomte si, že máte právo být jiný, dělat věci po svém.
2. Nenechte se pomluvami rozhodit, neukazujte pomlouvajícím kolegům, jak moc vás to zraňuje. Pokud pomlouvač uvidí, že na jeho útoky nereagujete, přestanou ho časem bavit.
3. Pomlouvače otevřeně konfrontujte s pomluvou. Nesmíte se leknout přímé agresivní odpovědi, alespoň budou karty na stole. Spíš ale uvidíte rozpačitost, popírání nebo nevhodné blekotání.
4. Zkuste hovor na jiné téma, které vaše kolegy zajímá. Když zjistíte, že o vás ostatní mluví za vašimi zády, neříkejte „neruším vás tady“, nepoužívejte dloubavé ironické poznámky. Poskytněte kolegům jiné, zajímavé téma.
5. Pomluvy neoplácejte pomluvami. Lidé si časem budou vážit, že jste věcní a upřímní.
6. Pomluva o vás je důkazem toho, že nejste lidem lhostejní a že vám patrně někdo něco závidí, což znamená, že jste něco ve svém životě zvládli. Lze ji tedy brát jako jistý druh komplimentu.
7. Nepomlouvejte druhé. A pokud někdo chce pomlouvat jiného s vámi, můžete se efektivně bránit otázkou: „Proč mi to říkáš? Proč to neřekneš jemu, když ti to vadí?“ A bude pomluvám konec.
8. Pokud jste terčem pomluv, promluvte si s psychologem.
9. Někdy může pomoci i týmový koučink či workshop, kdy si lidé navzájem otevřeně řeknou, co jim vadí a najdou nějaké řešení za pomoci zkušeného kouče.